Ekonomika ve Star Treku (5. část)

Minule jsme začali téma motivace a zamysleli jsme se nad tím, zda budou lidé ochotni vykonávat jakoukoli práci čistě s vidinou blaha společnosti. Došli jsme k závěru, že k vykonávání méně atraktivních povolání je potřeba lidi nějakým způsobem dodatečně motivovat a usoudili jsme, že je takový přístup v podstatě spravedlivý. Je celkem logické se domnívat, že kromě dodatečných bonusů by taková motivace měla materiální charakter.

S takovou kompenzací počítá i Matt Grinder ve svém systému, který začneme podrobně rozebírat již v příštím díle. Dnes se ještě podíváme na to, proč je téma motivace natolik stěžejní, a podíváme se na systém, který je podle mnohých Star Treku velmi blízký – na sovětský komunismus. Na příkladu si ukážeme, proč fatálně selhal a tuto úvahu aplikujeme na stovky let vzdálenou budoucnost. Poté se podíváme na další možnost fungování společnosti, ve které by byla povolání v pravidelných intervalech obměňována. S touto myšlenkou už jsme se ostatně setkali v jiném seriálu – Battlestar Galactice. Tím částečně naplníme další ze slibovaných bodů tohoto seriálu – pohled do jiných sci-fi světů.

Ukázku neefektivity sovětského plánovacího systému skvěle shrnuli nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson a William Nordhaus v legendární učebnici Ekonomie. Snaží se ukázat, že problém motivace spočíval nejen v bídné schopnosti motivovat lidi ke kvalitní a poctivé práci. Systém selhával i v práci vedoucích pracovníků, kteří byli odměňováni podle toho, nakolik splnili výrobní plán. Příklad popisuje dilema plánovače (principála), který se snaží nalézt optimální kritérium, podle něhož by odměňoval vedoucí pracovníky.

Užitečný příklad selhání při řešení problému pincipála-agenta lze nalézt v sovětském knižním vydavatelství. V tržní ekonomice jsou obchodní rozhodnutí o vydávání knížek utvářena na základě zisků a ztrát. V Sovětském svazu, kde zisky byly tabu, plánovači namísto toho používali kvantitativní cíle. Prvním přístupem bylo odměňování firem podle počtu vydaných knížek, což vedlo k tomu, že vydavatelé tiskli tisíce tenkých brožur, které nikdo nečetl. Tváří v tvář jasnému motivačnímu problému, centrum (principál) změnilo systém tak, že vydavatelé byli odměňováni na základě počtu vytisknutých stránek. Výsledkem byly tlusté knihy tištěné velkým písmem s obálkou z tenkého papíru. Plánovači reagovali změnou kritéria na počet slov – na to vydavatelé reagovali tlustými výtisky s miniaturním písmem. Žádný z těchto mechanismů nebyl schopen efektivně signalizovat přání spotřebitelů.

V kapitalismu se majitel firmy staral o to, aby vyráběl s co nejnižšími náklady, pečoval o kvalitu výrobků, nejrůznějšími zlepšeními se snažil o zefektivnění výroby, díky inovacím držel krok s nejnovějšími spotřebitelskými trendy. To vše dělal pro vysoké zisky firmy, které zvyšovaly jeho materiální standard.

Přínos podnikatelů pro ekonomiku je dle slov některých ekonomů klíčový. Bradley Schiller v populární dvojici knih Mikroekonomie dnes a Makroekonomie dnes dokonce považuje "podnikatelský duch" za jeden z primárních výrobních faktorů a povyšuje jej tak na příčku, na které stojí kapitál, přírodní a lidské zdroji.

Pánové Robert H. Frank a současná mediální hvězda americké ekonomiky Ben Bernanke v učebnici Ekonomie poukazují vedle problémů Sovětského svazu na situaci ve středověké Číně. Čína té doby však byla kolébkou mnoha obrovských vědeckých vynálezů: střelného prachu, vodního kola, papíru a pravděpodobně i kompasu. Přesto se tento pokrok neprojevil na ekonomickém růstu země. Proč? V té bylo podnikání považováno za nedůstojné pro vzdělané osoby, navíc hrozila konfiskace majetku imperátorem, což zvyšovalo podnikatelské riziko. Podle Franka a Bernankea Čína bez dynamické třídy podnikatelů nedokázala nastartovat ekonomický růst, který později čekal Evropu.

Ač jsou podmínky ve 24. století na hony vzdálené středověké Číně, ukazují, že technologický pokrok sám od sebe společnosti prosperitu nezaručí.

Položme si nyní zásadní otázku: Existuje vůbec ve Star Treku soukromé vlastnictví? Pokud připustíme neexistenci peněz, je neexistence soukromého vlastnictví logičtější alternativou. Kdyby totiž podnikatelé byli přímo vlastníky svých firem, bez existence peněz by neměli možnost se svými výrobky a službami obchodovat (s klidným svědomím můžeme odmítnout i existenci barterového obchodu, což jsme si zdůvodnili již dříve).

V případě vlastnictví firem státem bychom se obrovským krokem přiblížili k sovětskému komunismu – a to i s jeho úskalími. Můžeme tvrdit, že manažeři firem pracují "pro vizi" a snaží se dosahovat stejně efektivních výsledků, o jaké by se snažili, kdyby výdělečnost firmy tvořila jejich denní chleba. Možná vám takové tvrzení připadá (stejně jako mně) naivní.

Další otázkou je, nakolik jsou podnikatelé za prospěch firem zodpovědní. Čím vyšší odpovědnost mají, tím (abychom se přiblížili formulaci myšlenek minulého dílu) horší jsou vlastně jejich pracovní podmínky, neboť žijí ve větším stresu a nesou těžší břemeno odpovědnosti. Pokud naopak nebude jejich odpovědnost téměř žádná, výdělečnost firem a v konečném důsledku chod celé ekonomiky bude čistě a pouze záležitostí jejich dobré vůle a morální síly jejich svědomí.

Nabízí se možnost motivovat manažery podle určitého tabulkového systému. Vítejte v sovětském komunismu. Samozřejmě můžete vytvořit sofistikovaný systém odměňování, který by zahrnoval i efektivitu, kvalitu výrobků atd. I pokud jej však dovedete k dokonalosti (zamyslete se nad tím, jak dlouho asi se o to pokoušeli Sověti), pořád nebude dělat nic jiného než suplovat stimuly tržní ekonomiky.

Nyní se podívejme na možnost výměny povolání v určitých časových intervalech. Člověk by tak mohl být určitou dobu kupříkladu umělcem, následovala by práce na těžbě surovin a poté řízení nějaké malé továrny. Tím bychom ale zbořili jeden ze základních stavebních kamenů dnešní ekonomiky – dělbu práci. Kdo by dokázal lépe řídit malou továrnu: člověk, který dříve byl umělcem a horníkem, nebo někdo vzdělaný v oboru, s dlouholetou praxí, díky níž zná svůj obor do nejmenších detailů?

Nyní si odpovězme na otázku položenou v závěru minulého dílu. Napadlo vás někdy, proč jsou přijímací zkoušky na Akademii Hvězdné flotily tak náročné? Co když zde namísto vysokých nároků na práci důstojníka Flotily hraje hlavní roli snaha vedoucích představitelů Federace regulovat počty lidí, kteří budou vykonávat tuto práci? Co když by poptávka po službě ve Flotile blokovala příliš velké množství lidských zdrojů? Větší než je potřeba k jejímu efektivnímu chodu, a současně takové, kdy by pro ostatní povolání zůstávalo příliš malé množství pracovníků?

K jednoznačnému zodpovězení takové otázky nemáme dostatek informací. Rozhodně by to však nebylo nic nového pod sluncem, neboť náročností přijímacích zkoušek regulují university ve Spojených státech počty studentů. (Alternativou by byly neustále změny školného, které by vyrovnávaly vnější vlivy kolísání poptávky vlivem vnějším příčin – například růstu průměrné reálné mzdy absolventa oné konkrétní university. Systém by pak připomínal obchodování s akciemi. Administrativní náročnost neustálých arbitrážní by však příliš zatěžovala vedení jednotlivých universit.)

A pokud by se taková teorie ve skutečnosti praktikovala, mohla by stejným způsobem Federace explicitně regulovat množství umělců nebo vědců. Není snad třeba říkat, že takové regulace nemá s demokracií zas tak moc společného. Je to však další možnost, jak vyčlenit část společnosti pro méně atraktivní povolání. Co však učinit s lidmi, kteří by prostě za takových podmínek pracovat odmítli? Pokud je nechcete zavírat do vězení, nabízí se snad jen možnost materiální kompenzace (u nepracujících pak snížení materiálního standardu třeba až na úroveň veřejných statků). Tím se utvrzují závěry minulých dílů.

Shrnutí

Shrňme si nyní veškeré poznatky z pěti dílů tohoto seriálu a vynesme nějaký závěrečný verdikt.

Systém závislý čistě a pouze na dobré vůli pracujících lidí a vedoucích pracovníků by tedy byl v lepším případě neefektivní, v horším by nefungoval vůbec. Jelikož Federace čelila několika velmi nebezpečným soupeřům, plýtvání zdroji v takovém rozsahu by dříve či později v konečném důsledku mohlo vést k její zkáze.

Svět, kdy lidé prostě zapomenou na své sobectví a budou pracovat jen pro blaho společnosti, je utopií, která v praxi fungovat nemůže. A osobně jsem tomu rád, neboť ve státě, kde jsou ti úspěšní a pilně pracující tvrdě okrádání na úkor těch líných a méně obětavých, bych žít nechtěl. A rozhodně si myslím, že ke spravedlnosti by měl taky hodně daleko.

Možnost odstranění chudoby by prakticky byla jediným jeho kladným efektem. Otázkou je, nakolik by taková změna byla vzhledem k plýtvání trvalá. Je velmi silně pravděpodobné, že takový systém by se sám od sebe zhroutil a po něm by se vrátila ke slovu tržní ekonomika. Stejně tak, jako padl komunismu. A neříká se náhodou, že historie se ráda opakuje?

Ekonomika ve Star Treku (4. část)

Díl čtvrtý – Motivace

Minule jsme začali téma motivace k práci. Podívali jsme se do Skotska 18. století, kdy Adam Smith psal své slavné dílo Bohatství národů. Končil jsem nepříliš obratnou formulací myšlenky, že člověk provádí jakoukoli činnost pouze za předpokladu, že je to pro něj nějak výhodné. Tuto myšlenku elegantněji vyjádřil Ludwig von Mises
v díle Lidské jednání: Pojednání o ekonomii.

Spokojeností nebo uspokojením nazýváme takový stav lidské bytosti, který nevede a nemůže vést k jednání. Jednající člověk chce uspokojit méně uspokojivý stav uspokojivějším. Jeho mysl si představuje podmínky, jež by mu vyhovovaly lépe, a jednání směřuje k dosažení tohoto žádoucího stavu. Incentivem, které nutí člověka jednat, je vždy pociťovaná nespokojenost. Člověk dokonale spokojený se stavem svých věcí by neměl žádný incentiv věci měnit. Neměl by ani přání, ani touhy; byl by dokonale spokojený. Nejednal by; jednoduše by žil, aniž by se o cokoli staral.

Nespokojenost a vidina uspokojivějšího stavu však samy o sobě nestačí k tomu, aby člověk jednal. Je třeba ještě třetí podmínky: očekávání, že má účelové chování moc odstranit nebo alespoň zmírnit pociťovanou nespokojenost. Bez této podmínky není žádné jednání myslitelné. Člověk se musí podřídit nevyhnutelnému, postavit se osudu.

Lidé tedy k nějakému jednání potřebují pociťovat jistou nespokojenost, mít vidinu jejího odstranění a očekávat, že plánované chování tuto nespokojenost zmírní.

Ludwig von Mises tvrdí, že o konkrétních motivacích (tedy oněch podmínkách, jež by mu vyhovovaly lépe) určitých lidí nemůže nikdo říci nic konkrétního.

Konečným cílem jednajícího je vždy uspokojení přání jednajícího. Mimo individuálních hodnotových soudů, které se liší člověk od člověka i u jednoho člověka v různém čase, neexistuje žádný standard většího či menšího uspokojení. Člověk si určuje sám, dle standardů vlastní vůle a soudů, svým vlastním subjektivním hodnocením, co jej činí nespokojeným a méně spokojeným. Nikdo není v pozici, aby mohl určit, co dělá člověka šťastnějším.

...

Existují lidé, jejichž jediným cílem je zlepšit podmínky svého vlastního ega. Jiným lidem naopak vědomí utrpení jejich druhů způsobuje neméně nebo dokonce ještě více nespokojenosti než potřeby jejich vlastní. Někteří lidé si nepřejí nic jiného než uspokojení svých chutí po sexuálních vztazích, jídle, pití, dobrém bydlení, a dalších hmotných věcech. Jiní lidé se však více starají o uspokojení potřeb, kterým obvykle říkáme "vyšší" či "duchovní". Někteří totiž přizpůsobují své jednání požadavků společenské spolupráce; na druhé straně existují vzpurní lidé, kteří jakýmkoli pravidlům společenského života vzdorují. Pro některé lidi je konečným cílem pozemské pouti příprava na život v blaženosti. Někteří lidé nevěří v učení žádného náboženství a nedovolují, aby jejich život ovlivňovalo.

Mohou tedy žít lidé, kteří budou pracovat právě pro onu "společenskou spolupráci" a snaha pozvednout společnost výše bude jejich hlavní motivací. Von Mises nám však nenabízí žádnou odpověď na to, zda kolik by takových lidí bylo. Nemůžeme tedy říci, zda by Federaci udrželi v chodu a nakolik efektivní by bylo využití lidských zdrojů.

Některá zaměstnání však mohou působit i na jiné lidské touhy. Pro přehlednost nyní využijme známou Maslowovu pyramidu potřeb. Při uspokojování svých potřeb jedinec postupuje postupně vzhůru. Jak mu práce může při takové cestě pomoci?

Ve světě Star Treku jsou uspokojeny fyziologické potřeby člověka i potřeby jistoty a bezpečí (pokud nepočítáme extrémní situace, kdy Federaci hrozí zdrcující porážka v boji s nepřátelskou civilizací). Pokud jde o společenské potřeby, zde již není situace tak jednoznačná. Sociální vztahy mohou být navázány i při určitých typech skupinové práce, lze to však i mimo ni. Potřeba sociálních vztahů tedy nebude tím pravým stimulem.

Mnohem zajímavější je ale potřeba uznání a ocenění. Ta je aktuální kupříkladu u vědců a umělců, kdy jim různá akademická ocenění mohou přinést nejrůznější ocenění a vyznamenání. Ta jim kromě masáže jejich vlastního ega vynese i publicitu a uznání jejich kolegů a celé akademické obce.

Mnoho slavných vědců se tedy stane vzorem pro mladé lidi, kteří se rozhodnou k rozvoji svého talentu a ten následně použijí při kvalitní a poctivé práci. Takové pocty však nejsou ve všech odvětvích obvyklé.

Nejvíce se ve Star Treku mluví právě o potřebě seberealizace, která se nachází na vrcholu pyramidy. Tím je myšlena snaha naplnit své schopnosti. Tuto touhu samozřejmě uspokojí také práce vědců, umělců, politiků nebo důstojníků ve Flotile. Monotónní rutina je však o něčem jiném.

Mezi fanoušky je populární ten názor, že "nepříjemná" práce je zcela v rukou techniky a nevyžaduje lidskou práci. Toto tvrzení se však nedá nikterak podepřít, naopak proti němu existují velmi pádné argumenty.

Především v epizodě klasického Star Treku Devil in the Dark vidíme skupinu horníků, kteří hluboko pod zemí pracují na těžbě důležitého nerostu. A považujete těžbu čehosi na bezejmenné skále uprostřed ničeho za vzrušující a zajímavý úkol? Já tedy ne.

Stejně tak se Federace neobejde bez nespočetného množství nákladních lodí. A létat s hromadou beden odnikud nikam také samo o sobě nenaplní lidské srdce štěstím.

Později se dozvídáme, že těžba surovin byla svěřena hologramům. To však náš problém zdaleka neřeší. Především tato technologie byla vynalezena a uvedena do praxe v době, kdy od založení Federace uplynulo více než století. A dále proti takovému použití umělé inteligence se postupně začala zvedat vlna odporu.

Můžeme tedy říci, že společenská poptávka po atraktivních povoláních, jako je zmiňovaná věda nebo umění, je obrovská, zatímco poptávka po "nepříjemné" práci je mnohem nižší. Tím se ani nevzdalujeme myšlenkám Ludwiga von Misese, poněvadž i kdyby všichni lidé ochotně pracovali pro blaho společnosti, atraktivní povolání jim nabídnou jakýsi bonus navíc.

Dále existují povolání, která jsou nebezpečná. Samozřejmě sem patří aktivní služba ve Flotile, avšak i práce civilních dopravců na hranicích s potenciálně nepřátelskou mocností, práce v dolech, pořádkových službách apod. Tím se naruší potřeba bezpečí, která se nachází na druhém stupni Maslowovy pyramidy potřeb.

Federace ke svému chodu potřebuje lidi vykonávající "nepříjemnou" práci a pravděpodobně i ty, kteří při svém povolání budou v menším bezpečí než ostatní. Proto jim musí poskytnout i nějakou kompenzaci.

To by ostatně bylo i spravedlivé, neboť lidé, kteří pro blaho společnosti pracují tvrdě a v horších podmínkách, by měli být nějakým způsobem odměněni. V podmínkách, kde práce nemá žádnou tržní hodnotu, je potřeba takovou kompenzaci určit direktivně. Otázkou tedy samozřejmě je, jak by případná kompenzace byla vysoká.

Nejlogičtější by byla výše, při níž by o určité formy práce projevil zájem přibližně žádaný počet pracovníků. Tím by se v podstatě suplovala tvorba tržní ceny práce, kterou by jinak určil sám trh. Tato výše by se zřejmě v čase měnila, neboť při zvýšení potřeby pracovníků (např. při zvýšení intenzity těžby) by bylo potřeba nalákat nové pracovníky. Při snížení potřeby práce (např. nahrazení dělníků technikou) by se odměna buď snížila, čímž by byli někteří lidé od práce "odrazeni", nebo by některým bylo direktivně přikázáno změnit povolání. S idejemi Federace je samozřejmě spřízněnější první možnost. Na druhou stranu i druhý způsob se ve Federaci praktikuje. Víte kde? Odpověď naleznete v příštím díle.

Forma kompenzace by musela být materiální, případně doplněná o další bonusy – například odchod "do důchodu". To by záleželo na vynalézavosti a ochotě vládnoucí politické síly.

Příště se podíváme na to, proč je téma motivace natolik stěžejní a zjistíme jeho největší úskalí.

Ekonomika ve Star Treku (3. část)

Část třetí – Spravedlnost a efektivita distribuce

V minulém díle jsme si popsali systém rozdělování produktu, který by ke své funkci nepotřeboval tržní hospodářství. Jednalo by se o čistý přídělový systém, kdy by byl produkt rozdělen na jednotlivé části a ty základě určitého systému distribuovány občanům. Nejprve dokončíme úvahu o spravedlnosti takového systému, podíváme se, jak vlastně koresponduje s informacemi podanými v seriálu, zamyslíme se nad jeho efektivitou a nakonec načneme téma motivace.

Na téma spravedlnosti existuje nepřeberné množství názorů. Co je vlastně spravedlivější: pokud se v nějaké společnosti (nevyhnutelně po direktivním zásahu vládnoucí síly) žijí všichni po materiální stránce ve stejných podmínkách, nebo pokud je každý zodpovědný za svůj životní osud a vláda pouze kontroluje dodržování jistých pravidel hry – zabraňuje krádežím, podvodům a obdobným aktivitám?

Podívejme se na následující příklad. Vy a váš kamarád píšete zkouškový test. Vy jej vyplníte téměř celý správně, neboť jste se na něj celý týden poctivě připravovali. Váš kamarád do něj nenapíše vůbec nic, neboť předcházejících sedm dní raději věnoval chytání lelků a konzumaci alkoholu. Ze zkoušky však budete oba odměněni známkou tři, bez ohledu na podaný výkon. Zdá se vám, že tady něco nehraje? Komunisté by s vámi nesouhlasili.

V zásadě jakoukoli intervencí do příjmů jednotlivých občanů se blížíte k výše uvedenému odstavci (případně jeho přímému opaku, pokud jsou sociální rozdíly uměle zvětšovány).

Tato argumentace pochází od Roberta Nozicka a reprezentuje směr politické ekonomie nazývaný libertariánství (nebo chcete-li libertarianismus).

Co tím chci říct? Stát, ve kterém se mají všichni lidé po materiální (přibližně) stejně, může být od ráje vzdálen světelné roky daleko. Na otázku, zda byste v takové společnosti opravdu chtěli žít, si musíte odpovědět každý sám.

Jak přídělový systém koresponduje s informacemi ze Star Treku? V prvním díle jsme si naznačili, že díky technologickému rozvoji existuje mnohem více volných (přesněji veřejných) statků. Za volný statek považujeme to, čeho je více, než jsou lidé schopni a ochotni spotřebovat. Mezi takové patřila v minulosti voda, která byla dostupná zdarma pro všechny. Možná není bez zajímavosti, že velkým dilematem kdysi ve Francii bylo: "Proč je voda, kterou k životu potřebuji, zdarma, zatímco zlato, bez kterého mohu žít, má nějakou hodnotu?"

To je způsobeno právě tím, že vody bylo na světě více, než by lidé chtěli spotřebovat, zatímco zlata bylo méně (tj. bylo vzácné).

Ve Star Treku replikátory dokážou poskytnout více jídla, než jsou lidé schopni spotřebovat. Je tedy zdarma. Samozřejmě odlišnost je v tom, že replikátor na rozdíl od vody nevytekl ze země, ale někdo ho musel postavit a musí být napájen z nějakého energetického zdroje. Proto by jej přesněji popisoval pojem veřejný statek.

Všechny statky ovšem zdarma nejsou. Kupříkladu používání transportérů pro dopravu na Zemi. V jedné z epizod jsme se dozvěděli, že kapitán Sisko spotřeboval transportní kredity při cestách na večeři za svým otcem. Logicky tedy vyvozujeme, že množství transportů na jednu osobu bylo explicitně omezeno. To v zásadě koresponduje se systémem popsaným výše.

Bude přídělové rozdělování vzácných statků efektivní?

Předpokládejme, že jsou omezena i místa na divadelní představení a ty jsou přidělovány pomocí "univerzálních" lístků (jak bylo popsáno minule).

Vezměme si dva kamarády, které budeme nazývat třeba Petr a Pavel. Petr studuje v San Franciscu a jeho přítelkyně v Londýně. Vzhledem k mému silně romantickému založení budu předpokládat, že Petr chce trávit se svou přítelkyní co nejvíce času. Má však kredity jen na sedm transportů do Londýna a zpátky (ostatní formy dopravy pomiňme).

Pavel coby kulturně založený mladík dává přednost návštěvě divadla před výměnou tělesných tekutin. I on má v ruce kredity pro pouhých sedm večerů v divadle. Oběma však v ruce zůstává sedm nevyužitých kreditů pro návštěvu divadla a pro transport. Mohli by si je tedy vzájemně vyměnit?

Samozřejmě, že ano. A právě zde nám vzniká úrodná půda pro barterový obchod, tedy výměnu zboží za zboží. Jednotliví občané by směňovali své přídělové lístky tak, aby co nejlépe uspokojili své potřeby. Barterový obchod ovšem přináší dvě nevýhody. Jednak existuje velké množství směnných poměrů – kolik lístků do divadla bude stát cesta ze Země na Měsíc?. Pokud byste rádi přesnější představu, oprašte své znalosti kombinatoriky.

Navíc každý obchod bude mít velmi vysoké transakční náklady. Bude chvíli trvat, než najdete člověka, který vám za vaše poukázky na nereplikované víno dá několik růží nebo metr hedvábí.

Nevýhody barterového obchodu nevyhnutelně vedou k existenci univerzálního směnného statku - peněz. Takovýto systém by tedy efektivně existovat nemohl.

Jak ale umožnit alokaci zdrojů bez peněz? Na to nám odpoví systém Matta Grindera. Než se ale dostaneme k jeho argumentaci, zamyslíme se nad tématem motivace. Abychom si totiž mohli projít jeho esej postupně, budeme muset začít právě u motivace a dělby práce.

Schopnost motivovat lidi k práci je další klíčovou pro podmínkou fungování ekonomiky.

V dnešní době je běžné, že si ze zaměstnání kromě spousty krásných zážitků a hřejivého pocitu z kvalitně odvedené práce odnášíte nějakou peněžní odměnu. Jak už jsme si řekli, výše mzdy je určena managementem firem (případně u podnikatelů tvořena výší jejich zisku).

Výše mzdy je odvozena od tržní hodnoty konkrétní práce. Neměli bychom ale zapomínat, že vaše mzda se tržní hodnotě nerovná. Kdyby se jí měla rovnat, měnila by se vaše mzda stejně, jako kolísá cena ropy nebo zlata.

Udržet takový systém v chodu by si však vyžádalo značné množství lidských zdrojů, neboť část manažerů by se místo řízení firem musela věnovat neustálým arbitrážím na trhu práce. K tomuto poznatku se v příštím díle ještě vrátíme a navážeme na něj.

Vraťme se ale k tématu motivace a podívejme se, jak motivaci k práci popsal Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie, ve svém díle Pojednání o podstatě a bohatství národů:

Člověk je však skoro stále závislý na pomoci svých bližních, a tu ovšem nemůže očekávat pouze od jejich dobré vůle. Mnohem spíše dosáhne svého tehdy, dokáže-li využít ve svůj prospěch jejich sebelásky a ukázat jim, že udělat pro něho to, co žádá, je v jejich vlastním zájmu. Nabízí-li kdo druhému jakýkoli výměnný obchod, navrhuje toto: Dej mi, co potřebuji já, a já ti dám, co potřebuješ ty. To je smysl každé takové nabídky. A takto také získáváme jeden od druhého valnou většinu oněch úsluh, které potřebujeme. Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít. Nikdo nechce být závislý především na dobrodiní svých spoluobčanů, leda žebrák.

Adam Smith – Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, překlad Vladimír Irgl a spol.

Myšlenka Adama Smithe je jasná: Lidé pracují proto, aby zvýšili, nebo si udrželi svůj současný životní standard. A ať už my jako jednotlivci nebo nějaká společnost jako celek žádá od druhých nějakou produktivní činnost, popisuje jim výhody, které z oné činnosti plynou.

To je v přímém rozporu s myšlenkami Star Treku, kde lidé pracují pro blaho společnosti a namísto materiálních sledují duševní hodnoty.

Je však logické, aby lidé konali jakoukoli činnost, která jim přináší záporný užitek? Práce bez odměny totiž člověka obírá o volný čas, aniž by mu za něj poskytovala jakoukoli náhradu. Nebo ve 23. století bude veškerá práce příjemná a o vše ostatní se postará moderní technologie? Nad těmito otázkami se zamyslíme příště.

Ekonomika ve Star Treku (2.)

Díl druhý – Distribuce a odstranění chudoby

V minulém díle jsem došel k závěru, že neexistence peněz ve Star Treku je tou pravděpodobnější možností. S tímto předpokladem budeme nyní pracovat a podíváme se na to, jaké důsledky pro ekonomiku a pro společnost absence peněz bude mít a jakými prostředky lze peníze nahradit (pokud je to nutné).

Mezi základní rysy společnosti, ať to je Federace, komunistická Čína nebo třeba Římská říše, patří, že přeměňuje určité zdroje (vstupy) na komodity a služby (výstupy). Jinak by její členové zemřeli na nedostatek potravin a léků.

Tento výstup je však nutné nějakým způsobem přerozdělit. Nikdo totiž není schopen vyrobit si sám pro sebe vše potřebné k životu, a i kdyby byl, jeho život by byl velmi mizerný (podobal by se zřejmě osudu Robinsona Crusoe ze slavného románu Daniela Defoa – odtud také pochází terminus technicus robinzonovská ekonomika).

Navíc specializace a dělba práce je pro život tak jako ho známe klíčová. Jednotlivé subjekty ve společnosti vyrobí různé statky (chléb, šaty, knihy) a ty mezi sebou dále směňují.

Zde nastává kámen úrazu. V podmínkách, kde existují peníze, existuje i takzvaná cenová diskriminace. Zboží a služby v zásadě obdrží ten, kdo je za něj ochotný zaplatit určitou částku (jejich tržní hodnotu). Nový automobil si z prodejny odveze ten, kdo je za něj zaplatí statisíce korun. Kdo tolik peněžních prostředků vydat nechce (nebo nemůže), musí si koupit ojetý automobil (nebo chodit pěšky).

Ačkoli některé socialistické vlády zavedly přídělový systém na určité komodity, ten byl vždy využíván spolu s cenovou diskriminací. Jak ale přerozdělit produkt bez ní?

Nabízí se tedy čistý přídělový systém. Na každého člena společnosti připadne určitá část každé komodity, kterou bude moci v daném časovém úseku spotřebovat.

Tento systém má dvě klíčové trhliny.

Ve Spojených státech vláda svého času dávala část sociálních dávek ve formě poukázek, určených především na potraviny a na jídlo. Odpůrci tohoto systému argumentovali tím, že je pro občany nedůstojný. Proč? Protože vláda se staví do pozice jakýchsi "rodičů", kteří svým dětem (tj. občanům) určují, co si vlastně může koupit.

Jestliže je nějaký systém považován za nedůstojný ve 20. století, bude za tři sta let působit lépe?

Dalším problémem je způsob dělení produktu. Bude se množství přidělovaných komodit lišit stejně, jako jsou dnes různé platy jednotlivých členů společnosti?

Ve Federaci jsou nepopiratelně nižší sociální rozdíly než dnes u nás. Profesor Gregory Mankiw ve své knize Zásady ekonomie připomíná citát antického filosofa Platóna: V ideální společnosti by příjem nejbohatšího člověk neměl přesahovat čtyřnásobek příjmu toho nejchudšího. Této myšlence se Federace dozajista blíží.

Podobné ideje jsou nepochybně krásná věc (i když libertariáni se teď jistě mračí), vraťme se ale zpět do praxe. Problémem zůstává, v jakém vzájemném poměru mezi občany bude produkt (tj. souhrn výstupů) přerozdělován.

Samozřejmě nejjednodušší myšlenkou by bylo dát všem stejně. Jak krásné a spravedlivé, že? Všichni budou mít nárok na stejnou část produktu, ať už k jeho tvorbě přispěli jakýmkoli dílem. Ano, to co nám iluzi spravedlnosti kazí, je fakt, že příspěvky jednotlivých členů společnosti k celkovému produktu nebudou nikdy stejné. Navíc zde vzniká problém s motivací, ale na ten se podíváme až příště.

Jak ale ocenit přínos pracovníků k produktu společnosti, pokud neexistují peníze? Bez peněz totiž nebude mít žádná komodita ani služba svou tržní hodnotu, nebude tedy možné produkt ani sečíst, natož určit, kdo k němu jakým dílem přispěl.

Oproti tržnímu systému je zde ještě jedna velká odlišnost. Zatímco mzdy zaměstnanců dnes určují jejich zaměstnavatelé (což povětšinou bývá management firem), ve světě bez funkčního tržního systému by odměnu musela určovat vláda. Firmy by si totiž nemohly inkasovat tržby za své produkty, a tudíž by neměly prostředky k vyplácení mezd ani způsob, jakým výši mezd určit.

Pokud se tedy nespokojíme s rovnoměrným rozdělením produktu, museli bychom vytvořit neuvěřitelně složitý systém tabulek a vzorců, který by jednotlivým jedincům přiděloval část jednotlivých komodit a služeb s přihlédnutím k jejich povolání, pracovních výsledkům, postavení, zdravotnímu stavu a spoustě dalších faktorů. Takovýto systém by ale vždy byl subjektivně nespravedlivý, neboť jedinci, kterým bylo přiděleno méně, by se dožadovali většího podílu (ti, kteří by dostávali více, by si asi nestěžovali).

Jeho výhodou by naopak bylo, že by mohl držet sociální rozdíly mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva v explicitně zadaných mezích, což by v konečném důsledku umožnilo vymýcení chudoby. To je jedna z pevně daných vlastností Roddenberryho světa.

Shrňme si to nyní. Přídělový systém by na jednu stranu umožnil vymýcení chudoby, na stranu druhou by ovšem "okrádal" ty, jejichž přínos pro společnost je největší. Opačná skupina obyvatel by pak byla logicky upřednostňována.

Podívejme se pro názornost na příklad. Máme dvě hudební skupiny – Nightwish a Vypsanou fixu. Pokud by se výdělky z jejich činnosti počítali do produktu jednoho státu, můžeme říci, že pěvecká činnost první jmenované by k produktu přispěla mnohem více než činnost druhé. Nebo si snad myslíte, že Vypsaná fixa by si v Helsinkách za jednu vstupenku mohla účtovat tolik, co Nightwish za koncert v Praze? Nebuďte blázni :-) Členové finské kapely tedy vyinkasují více peněz, za ty si mohou více nakoupit a jejich životní standard je vyšší. To je způsobeno právě ochotou určité skupiny lidí zaplatit za jejich vystoupení jistou částku peněz.

Ve Star Treku zřejmě budeme přidělovat jakési univerzální vstupenky, které lze použít na řadu kulturních akcí (jinak by to vzhledem k velikosti populace a počtu hudebních interpretů ani nešlo). I mezi interprety, kterým by se podařilo naplnit celou kapacitu sálů, by v podmínkách tržní ekonomiky existovaly rozdíly, neboť tržní cena vstupenek by byla jiná. Ve Star Treku na tom ale budou obě dvě skupiny stejně, neboť neexistuje způsob, jak vyčíslit, která skupina přispěla k produktu více.

Dnes to bylo poněkud delší (prosím bez dvojsmyslů). Všem se omlouvám na mnoho zjednodušení, kterými jsem se vůči ekonomické teorii prohřešil.

Příště se podíváme, jak výše popsaný systém koresponduje s informace poskytnutými ve Star Treku, ještě důkladněji zamyslíme nad spravedlností takového systému a to pomocí argumentace libertariánů, posoudíme jeho efektivnost a nakousneme i teorii Matta Grindera, která by se dle jeho slov Genu Roddenberrymu líbila.

Ekonomika ve Star Treku (1.)

Ekonomický systém utopického světa Star Treku zůstává pro všechny diváky víceméně záhadou. Díky některým náznakům máme sice jisté mlhavé představy o tom, na jakých principech Spojená federace planet funguje, rozhodně nám však oficiálně nebyl předložen nějaký komplexní obraz.

Je však možné, aby takový systém vůbec mohl fungovat? Nebo se jedná o pouhý sen, který se realizaci nemůže ani přiblížit? A pokud by byl uskutečnitelný, jednalo by se opravdu o ráj, nebo neefektivní systém plný plýtvání? A nakolik jednoznačné informace vlastně máme? Měli tvůrci o problému jasno, nebo se problém prostě rozhodli ignorovat? A víte, že jistý zahraniční fanoušek použil moderní ekonomickou teorii a vytvořil na první pohled fungující systém, který koriguje se střípky informací z jednotlivých epizod Star Treku? Na všechny tyto otázky se v tomto seriálu pokusím odpovědět. A závěrem se podíváme na další sci-fi fenomény a porovnáme, nakolik sofistikované a fungující řešení představili jejich tvůrci.

Díl první – Co vlastně víme

V úvodu jsem již naznačil, že o fungování ekonomiky ve Star Treku toho vlastně moc nevíme. Ale i informace, který nám předloženy byly, jsou všechno možné, jen ne jednoznačné.

Existují vlastně ve Star Treku peníze? Na tuto otázku se přímo nabízí odpověď: "Jasně, že ne." Vzpomínáte si přece na výrok kapitána Kirka ve filmu Star Trek: Návrat domů. Ve skutečnosti se ovšem setkáme s výroky, které stejně tak naznačují možnou existenci peněz. Souhrn těchto výroků naleznete na server Ex Astris Scientica.

Pravdou zůstává, že peníze jsme ve Star Treku nikdy neviděli (nepočítaje v to světy nepatřící do Federace). Samozřejmě se drtivá většina epizod odehrává na "armádních" lodích, je ale logické, aby na nich fungoval diametrálně odlišný ekonomický systém? Jaký by taková separace měla smysl?

Jedinou možností je, že zdroje na lodích by byly neomezené. Díky replikátorům je dostatek jídla, oblečení, knih… zkrátka skoro všeho. Peníze by se tak používali pouze k výjimečným transakcím – v zásadě směny toho, co nelze pomocí dostupných technologií vyrobit.

Viděli jsme ale náznaky toho, co připomíná barterový obchod (především na Voyageru). To je argument proti existenci peněz, neboť lidé by se k něčemu takovému při existenci měny neuchylovali.

Často se setkáváme s tím, že občané Federace obchodují s cizinci v jejich vlastní měně – kupříkladu v raženém latiniu. Federace by sice mohla mezi své občany, kteří se do styku s cizinci běžně dostávají, distribuovat jejich měnu. Takový systém by však byl velmi nepružný a dost možná i nespravedlivý – podle jakých měřítek by se rozhodovalo, kdo kolik dostane? Podle hodnosti, pohlaví (dámy prominou), konkrétní lokaci, závislosti jedinců na komoditách od cizinců?

I přes mé výhrady je však existence takovýchto kompenzací asi nejpravděpodobnější možností. Veškeré zmínky o obchodu mohou směřovat k transakci mezi občanem Federace a cizincem, kdy onen občan čerpá právě z poskytnutých kompenzací. V dalších dílech se podíváme na to, jestli by takový systém byl efektivní a jestli by vůbec dokázal fungovat. Současně se zamyslíme nad tím, jak jsou bez peněz řešeny takzvané základní otázky ekonomie.

Cecil Scott Forester: Šťastný návrat

Sláva kapitána Hornblowera doputovala i do českých luhů a hájů, především díky jeho seriálové podobě (viz. i foto). Pokud jde o knižní předlohu, zde k nám již nebyly okolnosti natolik příznivé, neboť do češtiny byly přeloženy (zatím) pouhé čtyři díly této románové série.

Román Šťastný návrat je prvním napsaným románem z celé série, chronologicky jej však hned několik knih předbíhá. C. S. Forester se totiž později vrátil časem zpět a sepsal dobrodružství mladého podporučíka a následně poručíka Hornblowera (podrobnosti viz. zde). Tvůrci seriálu pak (zcela logicky) postupovali v natáčení chronologicky.

Kniha nás přenese do Latinské Ameriky, kam se asi čtyřicetiletý kapitán Hornblower na své lodi Lydii vydává podporovat vzpouru velkostatkáře El Suprema proti Španělům. Onen gentleman však nepůsobí jako příliš perspektivní spojenec, neboť má nepříjemný zvyk nechávat lidi uvázané u kůlů, dokud nezemřou žízní, a sám sebe považuje za Boha. Avšak rozkazy jsou rozkazy...

Nebudu prozrazovat další nečekané zvraty Forestrova příběhu. Řeknu jen, že jich tam pár je. Román je psán poměrně jednoduchým, ale čtivým stylem. Jelikož se jedná o první díl série, předpokládám, že autor svůj styl u dalších románů vypiloval. Prostor ke zlepšení zde je.

Neznalého čtenáře možná překvapí datum autorova narození a úmrtí. V knize jsou totiž s jakousi samozřejmostí popsány nejrůznější detaily života na plachetnici. Člověk tedy automaticky předpokládá, že době, v níž román vznikal, se tyto nádherné lodě ještě proháněly po moři. Ve skutečnosti jsou různé střípky, které Forester s naprostou samozřejmostí předkládá, důkazem vzorné autorovy přípravy a studia faktů.

Forester se nebál psát o krvi, utržených končetinách a námořnících v agónii. A proč by taky měl. Vždyť španělská a anglická děla jimi příliš nešetřila. Pokud jste o plavbách na fregatách měli jakési romantické představy, naturalistické pasáže Šťastného návratu vás této iluze spolehlivě zbaví. Život námořníků na lodích Jejího Veličenstva nebyl žádný med, ale dlouhé hodiny dřiny doprovázené zápachem střelného prachu, kurdějemi a nemocemi z hladu.

Spisovatel se kapitána Hornblowera snažil vyobrazit jako skvělého vůdce a brilantního stratéga. Použil pro to naneštěstí poněkud nešťastný šablonovitý způsob. V první fázi postaví před kapitána zapeklitý problém a vysvětluje, že Horatio má tentokráte opravdu namále. Následně Hornblower vymyslí geniální řešení, které aplikuje s naprostou jistotou a suverenitou. Někdy se pak dostaví popis toho, že onen problém nakonec nebyl až tak neřešitelný, snad aby postava kapitána nepřekročila hranice uvěřitelnosti. Na jednu stranu chápu autorovu snahu zveličit svého hlavního hrdinu, přesto zvolený způsob není tím nejšťastnějším.

Knihu doporučuji všem, které zajímá život a boj na plachetnicích minulého století. První díl série mě rozhodně nalákal na další pokračování. Bohužel do češtiny byly dosud přeloženy pouze čtyři romány ze série a další jsou, zdá se, v nedohlednu.

Walter Tevis: Zpěv drozda

Představte si svět, ve kterém lidé nemusejí pracovat, neboť veškerou práci za ně přebírají roboti. Jsou zbaveni i veškerého stresu z rozhodování, neboť stroje obdařené umělou inteligencí nahradily všechny zodpovědné a vedoucí pracovníky. Lidé se zabývají pouze vnitřní vývojem své osobnosti, oddávají se nezávaznému sexu a vláda mezi své občany distribuuje marihuanu a další návykové látky. Prakticky nikdo neumí číst a veškeré informace jsou uchovávány ve formě zvukových záznamů. Připadá vám tato představa jako rajská hudba? Kniha Waltera Tevise vás přesvědčí o opaku.

Román se odehrává ve vzdálené budoucnosti (přesnou dobu děje nevíme, neboť počítání letopočtů se stalo zbytečností, avšak dle náznaků se posuneme dopředu o nějakých pět set let) a lidský život je mlhavou zfetovanou iluzí. Lidé si od sebe udržují vzájemný odstup, izolováni a uzamčeni ve svém vnitřním světě. Naprosto flegmatičtí ke všemu, co se kolem nich děje. Jakmile roboti a stroje začnou selhávat, není zde nikdo, kdo by si jakéhokoli problému všiml, natož aby jej vyřešil. Přitom je na nich lidská populace doslova závislá...
Román je tvořen dvěma deníky. První píše Bentley - člověk, jenž ovládá naprosto nevídanou schopnost - psát. Druhý píše Mary Lou, dívka se kterou se seznámí, a které této dovednosti také naučí. Deníky jsou doplněny o pasáže psané z pohledu třetí významné postavy románu - Spoffortha. Je robot deváté generace - poslední z těch nejdokonalejších, jaký byl kdy stvořen.
Dvěma nezávislými deníky autor šikovně vyřešil touhu napsat román velmi sugestivním pohledem, současně ale sledovat osudy dvou lidí.
Jelikož oba se v psaní postupně zdokonalují, mění se i styl knihy z jednoduchých a nesmělých vět až po rozsáhlé a působivé úvahové pasáže. Jsou vynechány zážitky pro konkrétní osobu natolik bolestivé a depresivní, že o nich (stejně jako většina lidí) nechce vůbec mluvit, čtenář si může všimnou i rozdílů mezi postavami. To vše ukazuje, že knize byla věnována náležitá péče.
Už od začátku je román velmi čtivý. Autor příliš nevěnoval prostoru technickému popisu výdobytků budoucí vědy. Stvořil tak román, který si můžete vcelku snadno oblíbit, aniž byste patřili mezi fanoušky science-fiction.
Subjektivně mi Zpěv drozda připomínal román George Orwella 1984, takže milovníci druhého zmiňovaného budou dozajista spokojeni.
Jediná výtka by směřovala k něterým situacím, které působily poněkud uměle a na efekt. Na druhou stranu je jasné, že román by mohl být dvakrát tak dlouhý, aniž by ztrácel dech nebo se k tomu jenom přiblížil. Pak by se všem situacím dostalo dostatečně sofistikované předehry.
Knihu rozhodně doporučuji všem. Pokud máte nějaké předsudky ohledně sci-fi, zapomeňte na ně. Až dočtete, dáte mi za pravdu.
Mimochodem nové (v pořadí teprve druhé) vydání této knihy u nás v nejbližší době připravuje plzeňské nakladatelství Laser-books (zde použitá obálka kniha pochází právě z nového vydání knihy).
5/5